Od květnového prvního setkání a prvního rozběhnutí s nevidomými z ústavu v Brně Chrlicích uběhlo šest měsíců. Vnímám to jako správný čas k bilancování.

Co se za těch šest měsíců povedlo?

K Hance, Blance, Oldovi a Tomovi přibyl další stabilní člen našeho běžeckého mikrooddílu Honza. Šestici doplňuje Lucka, která s námi běhá jen závody. Trénuje sama v Žamberku. Žamberk není v Brně, ale Lucka k nám jednoznačně patří. Vytvořili jsme stabilní tým tří trasérů. Když potřebujeme, doplní je i výkonnostní sportovci, protože Lucce ani Honzovi my rekreační běžci tak úplně na závodech nestačíme.

Po 2,5 měsíci od prvního vyběhnutí jsme založili společně s Jitkou Dohnalovou a Alešem Příborským spolek Konečně společně. Již v předstihu byla hotové webové stránky a v srpnu byla potom spuštěna stránka na Facebooku.

Podařilo se mě navázat spolupráci a partnerství s organizátory 5/10 mil Brnem, Brněnského půlmaratonu a Půlmaratonu Moravským Krasem. Nevidomí měli nebo budou mít nabídku startovného zdarma. Tuto možnost mají nevidomí bez ohledu na bydliště, není to tedy omezeno jenom na šest výše jmenovaných. Stala jsem se organizátorkou běžeckých závodů v rámci Chrlické žaby, sportovního dne pro nevidomé. Sama bych to nezvládla, takže jsem měla podporu studentů Masarykovy univerzity, konkrétně z Fakulty sportovních studií a z Pedagogické fakulty.

Všichni jsme měli velkou radost z prvních pěti závodních kilometrů Oldy a Toma a prvního půlmaratonu Lucky. Kluci dostali na běh trenýrky Mizuno, k čemuž jim pomohla Nadace Leontinka a trička z RunTouru. Kromě běhání, chystáme divadelní představení.

Svět samozřejmě není růžový a jsou i věci, které se nepovedly.

Vůbec se nám v Brně nedaří naplňovat vizi Konečně společně. Nemáme stabilní dvojice jeden trasér a jeden nevidomý. Je to dáno zdravotním stavem a také tím, že většina nevidomých je z ústavu a nemají domácí zázemí ani podporu. Blanka s Hankou teď moc neběhají, ale věřím, že na jaře zase obují sportovní boty a vyběhnou. Na druhou stranu se dá říct, ti nevidomí z ústavu jsou svým způsobem parta, podpoří se  a nikdo není tak strašně sám. Zatím se nám ani nedaří příliš oslovovat nevidomé mimo ústav.

Hodnocení na závěr. Jsem nadšená. Rozhodnutí oslovit nevidomé z ústavu považuji za vynikající a těším se na další běhání a zážitky, protože je to nesmírně obohacujícící.