Běhám, chodím na závody a tak je zcela zbytečné tajit věk. Dá se snadno najít ve startovce každého závodu, kterého se účastním.

Před padesáti lety jsem v srpnu byla s rodiči a mladší sestrou na rekreaci ROH v Krkonoších. Bylo mně deset. Zbylo mně pár vzpomínek. Dodnes vidím před očima stromy na silnici a pamatuji si, že jsem tehdy nechápala, proč někdo kácí stromy a nechává je na silnici. Vždyť nemohou jezdit auta. Tehdy jsem netušila, že je to proto, aby nemohly projet tanky. Všechny plánované výlety byly zrušeny, nikam se nedalo jet a stihli jsme jen den před tím vyjet lanovkou na Sněžku.

21. 8. 1968 jsme ráno před snídaní hráli na pokoji karty. Najednou se do pokoje ozval rozhlas po drátě. A já jsem se strašně divila, proč rodiče moc nehrají, poslouchají „jakési“ hlášení … I dnes si umím představit jejich strnulé obličeje.

Od té doby jsem na Sněžce nikdy nebyla. Až teď po padesáti letech. Na začátku srpna jsme si tam svižně vystoupaly s kamarádkou. V neděli po horském půlmaratonu.

Nevěděla jsem, že ta noc bude mít na můj život zásadní vliv a má vlastně dodnes. Dětství s tatínkem vyloučeným ze strany. S odstupem těch roků vím, že to, co jsem považovala za smůlu, bylo štěstí. Nemohla studovat to, co jsem chtěla, ale něco přece jenom ano. Rodiče mně přivedli k angličtině. Tehdy jsem byla naštvaná, že ostatní mohou lítat venku a já musím na nějakou „domácí“ výuku k paní profesorce. Takových střípků bylo hodně.

Myslela jsem, že se to už nikdy nemůže vrátit. Jenže tu jistotu teď tak nějak ztrácím. Rusi se rozhodli zabrat Ukrajinu, tak ji zabrali a nikdo jim nijak nebránil a celý svět to v podstatě akceptoval. Premiér má za sebou estébáckou minulost, KSČ existuje a poprvé od revoluce je i ve vládě… Na Slovensku se vraždí nepohodlní novináři. Před volbami se slibuje jízdné zdarma v Praze, slevy a pár stovek pro důchodce. Však oni na to lidi zase skočí. Je mně smutno.