image
Od jara 2014 pomáhám jako trasérka běhat nevidomým. Z malé skupinky běžců z Chrlického ústavu se stala proměnlivá skupina běžců, mladých i starších, kteří jsou buď nevidomí nebo mají silnou vadu zraku. Text, který měposlal Lukáš po sobotním závodě mě vehnal slzy dojetí do očí. Je to poděkování trasérovi a také popis toho, co trasér dělá a co pro něj trasér znamená. Vůbec není podstatné, že tím trasérem jsem nebyla já, protože Lukášovi nestačím. Prostě stojí to za to.

LUKÁŠ PÍŠE O ZÁVODĚ VOKOLO PRIGLU
Jmenuji se Lukáš, je mi 26 let. Jsem slabozraký. V sobotu dne 8. 10. 2016 jsem měl možnost zúčastnit se běhu Vokolo priglu na 14 km.
Abych mohl běhat, potřebuji traséra. To je člověk, který běží vedle mě, naviguje mě, popisuje mi trasu, ale také mě povzbuzuje, pomáhá psychicky, pomáhá mi překonat slepeckou bariéru, pomáhá mi splňovat si své cíle.
14 km jsem běžel poprvé v životě. Neměl jsem vůbec představu jak je to daleko, co vše mě na trati čeká. Miluška Jurošková, která se o nás nevidomé běžce stará v Nevidím a běhám, a která mi umožnila zúčastnit se této skvělé akce, mně domluvila traséra, který se jmenuje Vlasta.
Už po pár vteřinách, co jsem se s Vlastou setkal, jsem poznal, že je to skvělý člověk. Jen pro to, aby se mnou běžel 14 km, za mnou přijel na kole na Brněnskou přehradu, kde se akce konala. Před tím měl do 10 15 lekci, v Kantor fitness. Je to něco úžasného. Ve svém volném čase sedl na kolo a spěchal na přehradu jen pro to, aby odběhl 14 km s jedním slabozrakým člověkem. Vůbec jsme se neznali. Já neměl žádnou představu kolik to je 14 km, jak je to daleko, jaký je terén, kudy budeme běhat. Vlasta mi celou cestu popisoval trasu, povzbuzoval mě, podporoval, celou trasu na mě mluvil a dodával mi sebevědomí. Já běžel nejdéle 5 km a najednou z ničeho nic 14 km. Když jsem cítil, že už nemůžu, Vlasta mi poradil jak správně dýchat, do každého kopce mi poradil, jak by bylo nejlepší běžet, z kopce jak šetřit energii, celou trasu jsme drželi stejné tempo. Nevěřil jsem, že bych uběhl celou trasu bez zastavení a už vůbec ne, ve stejném tempu.
image
Dal jsem si několik cílů, spíše to by byli sny, kterým jsem nevěřil. Hlavní byl doběhnout do cíle. Když jsem viděl, jak to celé probíhá, řekl jsem si, že bych to mohl doběhnout bez zastavení. Co se týče nějakého času? Řekl sem si, že bych to mohl zaběhnout v čase pod dvě hodiny. Vlasta se podíval na hodinky a řekl mi, že bych to mohl zaběhnout za 1:30:00. Zdálo se mi to nemožné, ale věřil jsem Vlastovi. Po celou trasu mi dodával sebevědomí, povzbuzoval mě. Když viděl, že mně je nejhůř a už bych to nejraději vzdal, zeptal se mě, jestli chci říct vtip. Úplně mě to dostalo. Ale nakoplo mě to a doběhl jsem do cíle v neuvěřitelném a pro mě nepochopitelném čase 1:17:37. Nedokázal jsem tomu uvěřit, Vlasta mě nikdy běhat neviděl. Běželi jsme spolu poprvé a hned takový výsledek zásluhou Vlasty, který mě celou trasu udržoval, podporoval a odhadl mé síly. Dokázal mě povzbudit a nahecovat tak, abychom skvěle zaběhli.
Na závěr bych chtěl podotknout, že jsem se hrozně moc bál, že mě to bude bolet, že budu unavený, vyčerpaný a několik dní nepoužitelný. K mému údivu a překvapení se to ale nestalo. Jediné, co mě bolelo, byly nohy. Ale cítil jsem se po závodě skvěle. Chvíli jsem nemohl popadnout dech, ale to už tak bývá. Pořád ze mě sálala energie, nebyl jsem vyčerpaný a ještě jsem si závod neskutečně moc užil.
Tímto bych chtěl Vlastovi hrozně moc poděkovat. Kdo by chtěl využít Vlastovi služby, mohu jedině doporučit. Doufám, že si zase někdy nějaký závod spolu zaběhneme. Byl to nezapomenutelný zážitek
Lukáš Žemla píše o Vlastimilu Lysákovi