Měřila skoro 54 kilometrů s převýšením 2400 metrů. Nejkrásnější, nejdelší a nejtěžší závod, jaký jsem kdy absolvovala. Běžecká akce, ze které jsem měla zatím největší radost a neumím si představit, co by to mohlo překonat.
Nádherné výhledy, ideální počasí, modrá obloha a sluníčka tak akorát.

Krkonošská padesátka je součástí seriálu závodů Kilpi Trail Running Cup, které jsem si pro letošní rok vybrala. Mám za sebou už Ostravu a haldu Ema, Petřín, Kralický Sněžník a teď Krkonošskou padesátku. Nejsou to malé závody, kterým dávám přednost, ale organizační tým je skvělý.
Značení trasy bylo takové, že se skoro nedalo zabloudit. Z mého pohledu i občerstvovačky jsou přesně akorát. Věřím, že borci mohou běžet jen v trenkách a triku s povinným mobilním telefonem v kapse.Já jsem to vzala pečlivě s hůlkami, batůžkem, náhradním oblečením vlastní svačinkou. Prostě nezkušenost.

Nejvíc se mně asi líbil seběh serpentinami u Stohu. Kamenitá cesta svahem a pak pod sjezdovkou první občerstvovačka. Následovaly Kozí hřbety, dřevařská cesta k boudě U Bílého Labe, Lužická, Davidova, Medvědí a Patejdlova bouda. Měnil se terén, někdy kamenitá stezka,jindy sjezdovka nebo kamenné schody, cesta v lese a jedna skialpová trasa. Ta končila pod sjezdovkami na Medvědíně.
Před mnoha lety jsme do Špindlu v zimě jezdili. Červená na Medvědíně se mně zdála nic moc. Vystoupat ji nahoru však zadarmo nebylo. Nakonec jsem se do Špindlerova mlýna dostala a cíl se zdál nadosah
Díky malému bloudění jsem měla svých Garminech už 51 kilometrů a odhadovala jsem, že do cíle mně zbývá kilometr. Jenže cesta se stočila nahoru k Hromovce. Tak další kilometr nahoru, ale pak už seběh do cíle modrou sjezdovkou. To už jsem se bavila, protože moderátor Evropy 2 přerušil diskotéku a nahnal lidi do cíle, že dobíhá poslední závodník padesátky a vtipkoval, že běžím už tři dny a 58 hodin. Prostě show, možná větší než vítěz, který bvl v cíli za méně než polovinu mého času. Teprve za skoro dvacet minut pak doběhli poslední dva.

Co jsem ještě o sobě zjistila? Překvapení přišlo ještě před první občerstvovanou na dvanáctém kilometru, kdy jsem zjistila, že moje spoluběžkyně má krizi. Velkou krizi a hned na začátku. Neuměla jsem jí nijak pomoct, ale brala jsem to tak, že jsme vyrazily spolu, tak také skončíme. O to více jsem si užila nádherné přírody a rozhledů. Opravdu užila, protože závod a boj o čas už to potom rozhodně nebyl. Prostě asi nejsem úplně závodní typ, protože mně to fakt nevadilo.
Stav po 54 kilometrech. Následovala dvoukilometrová chůze k penzionu Hátlík a strečink. Lehký strečink a nohy jsem namazala gelem Biofreeze. Je to takové polárium v tubě. Asi jsem to přehnala a byla mně z toho úplná zima.
Nejlepší na závěr. V pondělí ráno jsem si dala lehký výklus, šest kilometrů, se svým běžeckým parťákem Pavlem, který nevidí a já mu dělám traséra. Nereptal, že je to pomalu. Děkuji. No a v úterý následovala masáž. Dlouhá, důkladná a pečlivá. A dnes už ani nevím, že jsem v sobotu běhala a ještě k tomu 54 kilometrů v Krkonoších.
Je to neskutečné, ale je to tak. V Pavlovi mám totiž skvělého parťáka na běh, kamaráda, ale také maséra. Odhalí každý kousíček ztuhlého svalu a zdá se mně, že vždy najde cestu jak pomoci. A hlavně chce a je ochotný pomoci. Nemám ale pocit, že to dělá jen proto, abych brzy zase mohla běhat, když mu dělám trasérku. Prostě chce pomoci. Přála bych každému, kdo má s něčím problém, aby vždy měl u sebe někoho, kdo mu pomůže.