Kotoul jsem naposledy dělala na střední škole. Od té doby nikdy. Na vysoké se mě podařilo přesvědčit vyučujícího ragbistu a sportovce duší i tělem Mirka Rinágla, že mohu chodit v rámci povinné tělesné výchovy do kanoistiky, která byla vypsána pouze pro kluky. Tam jsme naštěstí nic takového nedělali. Když se nedalo v zimě jít na vodu, běhali jsme od loděnice u Svratky v Komíně přes Holednou do Bystrce a zpět. Dnes po těch letech už je promlčeno, že na nás čekával v hospodě a měl dokonalý přehled odkud a kdy se vracíme. Bylo veselo, hýbali jsme se a zápočty jsme nakonec vždycky všichni dostali. Bez kanoistiky by ze mě stavební inženýrka nebyla. Je jasné, že v gymnastice bych žádný zápočet nezískala a to byl jediný tělocvik pro holky.

A teď rychlý přesun do včerejška na terasu AZ Tower. Po lekci TRX následoval funkční trénink. Šest lidí tam dřepuje, běhá dopředu i pozpátku, skáče do schodů, dělá výpady a klikuje … Nevím jestli to bylo pálícím slunkem, najednou Vlastík vyhlásí, že budeme dělat kotouly a názorně jich několik ihned předvedl. Přišlo mně to jako scifi a tak jsem vyhlásila, že do žádných pokusů o kotoul po třiceti letech nejspíš nepůjdu. No jasně, šla jsem.

A tak vám přeji, abyste měli kolem sebe vždy ty správné hecíře a motivátory. Oprava na závěr. Došlo mě, že kotoul jsem nedělala čtyřicet let, nikoliv pouze třicet. Budu se je ale muset učit od začátku.