Kontrolka na palubní desce svítí jako zběsilá. Říká, jdi natankovat. Za ty roky je jasné, že tam je dost na sto kilometrů. Jezdím dál.

Teď se tankovat nehodí, spěchám. Teď tam stojí moc lidí, to dojedu. V sobotu ráno. Zapomenu natankovat. Takže ještě do Moutnice a zpátky. Na první letošní běžecký závod. A zase nenatankuji. Je zima a už se těším domů.

Navečer manžel jede natankovat. Vrátí se a hlásí. Máš smůlu, zítra jsi bez auta. Bydlíme blízko Olympie. Tam ještě nikdy nebylo zavřeno. Poprvé zavřeno je. Rekonstrukce. O kus dál na Modřice, kam zajel, taky zavřeno. Auto stojí před domem.

Jak to dopadlo? Blbě i dobře. Ráno auto dojelo k bufetu na náměstí a žalostně škytalo, že fakt nepojede.  Zůstalo tedy stát kousek od nás a manžel zajel s kanystrem na kole k Makru. Jenže ty moderní auta už jsou nějaká vychytralá. Z kanystru si odmítalo nechat vnutit naftu. Nový poznatek, musím koupit plastový kanystr se širším nástavcem. Je rozdíl mezi nástavcem na naftu a benzin a auto si tenkou benzinovou vnutit nedá.

Tak další pokus už bez manžela, který šel hrát fotbal.  Zariskujeme a vyrážíme se škytajícím autem k Makru.

Zkrátím to. Auto k makru nedojelo. Zůstalo stát na křižovatce. Libor tlačil, já sem bulila, jaký jsem blbec. Pak nabízel pomoc nějaký mladý muž, chvíli tlačili oba. Na parkovišti to vypadalo, že už to zvládneme bez jeho pomoci. Jenže bylo po dešti, klouzalo to. Mikrokopeček se nedal vytlačit. Ono to Mondeo něco váží, to je jasné. Kolem jel na parkoviště nějaký Vietnamec, stáhl okýnko a smál se.

Závěr? Pán zahlídl, že to nezvládáme. Otočil se, přijel znovu. Zaparkoval, vytáhl z auta malého syna a už mně pomáhali tři chlapi. Prostě štěstí na bezva člověka. Kdysi prý zůstal stát v Německu na dálnici Nikdo mu nepomohl. Zastavila policie a přivolali mu odtah. 50 eur ho ta zkušenost stála.

Když začala do auta téct nafta, bulila jsem znovu. Já mám toho nejlepšího zetě na světě, ale to vím už stejně hrozně dlouho.