Když jsem si v pondělí ráno přečetla tréninkový plán a viděla 110 kilometrů za týden, myslela jsem, že je to chyba nebo vtip. Napsala jsem trenérovi, zda nezapomněl, že jsem zatím za týden uběhla maximálně tak lehce přes padesát kilometrů a třeba loni v lednu 68 kilometrů za celý měsíc.

Odpověď přišla obratem. Dobře, tak stačí sto.

Přestože jsem měla plán rozepsaný, vzala jsem to jako projekt. Když rozdělíte stovku sedmi dny v týdnu, tak 14,29 kilometru nevypadá tak strašně. Začala jsem podle svého a udělala si rezervu. Místo pondělních dvanácti jsem si zaběhla dvacet. To se pak hodilo, když se změnil pracovní plán a v úterý jsem si nemohla skoro vůbec udělat čas na běh.

Začalo mě to bavit a fakt jsem tu stovku chtěla. Navíc ve zdraví. Tak jsem si ve čtvrtek zašla na pořádnou masáž. Volba byla jasná, Nevidomí maséři a Pavel Hons. Má na tom, že jsem to zvládla velký podíl. Nebylo to jen kvůli masáži, ale člověk si lehne, odpočine, popovídali jsme si a nohy i záda byly jako nové.

Od pátku bylo jasné, že to vyjde. Tak jsem si to v neděli protáhla a nakonec z toho bylo 110 kilometrů a v neděli nejdelší běh v životě. Já i moje boty jsme již starší modely, ale zvládli jsem to. Na věku nezáleží. Když člověk něco chce a jde zatím, tak to zvládne. img_8695

Je to zatím jako sen. Nikdy by mě nenapadlo uběhnout za jediný týden v rámci objemového zimního tréninku takovou dálku. Radovala jsem se z padesátky za týden. Jenže stačilo mě trochu popostrčit. Přála bych každému, abyste kolem sebe měli vždycky někoho, kdo vás zná, ví, na co máte a vlastně vám dá šanci to vůbec vyzkoušet. A netýká se to jen běhu.